Oko do duše okno
Původním zdrojem světla je slunce, jenž vnímáme jako nebarevné denní světlo. Díky Isaacu Newtonovi, který pomocí skleněného hranolu rozložil světelný parsek na jednotlivé barevné složky od červené po fialovou víme, že to „nebarevné“ tedy v žádném případě není.
Abychom si celou záležitost ohledně barev vysvětlili z co největšího možného či dosažitelného hlediska, měli bychom si zopakovat základní poznatky z hodin biologie. Proč? Protože zrak je smyslem, kterým nejmarkantněji vnímáme své okolí.
Jak to tedy s tím naším okem je?
Na přední straně oka je okrouhlá průhledná rohovka, která lomí světlo. Přechází v bílou oční stěnu, bělimu. Za rohovkou je další část optické soustavy oka, oční komora naplněná rohovitou kapalinou - sklivcem. Tato tekutina je bezbarvá a opticky podobná rohovce, takže paprsky se lámou pod přibližně stejným úhlem.
Duhovka je nejkrásnější součástí oka, víme že je modrá, šedá, hnědá i zelená. Ale zajímavé je, že toto zabarvení způsobuje jediný pigment, který je u každého rozmístěn v jiném množství. Tmavoocí lidé jich mají více, světloocí méně. Díky stále populárním akčím filmům víme, že podobně jako u otisků prstů, neexistují dva lidé, kteří by měli duhovky stejné.
Uprostřed duhovky je panenka neboli zornice. Jistě nikdo nezapomněl, že to otvor. Duhovková tkáň a optický systém oka nepropouštějí světelné paprsky, které by se mohly od očního pozadí odrazit. Velikost panenky se pomocí dvou hladkých svalů neustále mění podle intenzity světla, které na oko dopadá. Díváme-li se na něco hodně zblízka, zornice se zúží. Ale také naše pocity, například úžas nebo strach, mají na činnost zorničky vliv.
Za duhovkou následuje čočka. Čočka zaručuje lidskému oku bleskurychlé přizpůsobování, jenž umožňuje pozorovat různě vzdálené předměty a vnímat je přitom vždy jasně a ostře. Aby to bylo možné, je třeba zaostřit obraz na sítnici. Vezměme lidské oko jako objektiv fotoaparátu. U fotoaparátů se čočka při zaostření posouvá. Čočka v lidském oku ale udržuje stále stejnou ohniskovou vzdálenost "objektivu". Díky řasnatému svalu, který ji na obvodu přidržuje, se může při pohledu do dálky ztenčovat, vlastní pružností se ztlušťuje, vyklenuje, a tím se oko zaostří na nejbližší předměty. Ani ten nejdražší fotografický aparát na světě nemá tak vynikající zařízení. Celková optická mohutnost oka je asi 59 dioptrií. (Dioptrie je převrácená ohnisková vzdálenost v metrech). Bohužel pružnosti čočky s věkem ubývá a schopnost akomodace neboli akomodační šíře se zmenšuje. Tak je jemnost lidské čočky zároveň její slabostí.
Nejvnitřnější vrstvou oka je sítnice. Na ni se světelný obraz po průchodu světlolomným prostředím oka promítá. Sítnice lidského oka je citlivá na elektromagnetické vlny o vlnové délce zhruba 360 - 700 nm. Tuto oblast vlnových délek nazýváme viditelná oblast elektromagnetického spektra. Na sítnici najdeme receptory, čili přijímací zařízení pro světelné signály. Jsou to dva druhy světločivných buněk. Podle tvaru se jim říká tyčinky a čípky. Čípky mají spíše klínovitý tvar a schopnost vnímat barvy. Ve skutečnosti čípky nejsou receptory barev, ale receptory určitých charakteristik zrakové informace, které se v tomto případě projevují jako barva předmětů. Čípky zprostředkovávají i údaje o jasu, jasových kontrastech, tvaru předmětů, směru jejich pohybu a dalších charakteristikách. Tyčinky jsou rovné a tenké jsou uloženy v nejhlubší části oka, v předposlední vrstvě sítnice. Tyčinky jsou sice k barvám necitlivé, zato jsou nejméně tisíckrát citlivější na sílu, intenzitu světla. Jejich prostřednictvím vidíme za soumraku, za takového šera, kdy čípky už dávno přestaly reagovat. Tehdy ovšem vidíme pouze černobíle.
Jak vlastně ty barvy tedy vnímáme? Světlo dopadne na nějaký objekt. Pro jednoduchost, když už to tu máme všechno do oranžova, řekněme že na nějaký oranžový předmět. Tento předmět pohltí všechny složky světla kromě oranžové. Tu naopak odráží, respektive odráží záření v oranžové části spektra. Receptory lidského oka jsou citlivé na červenou, zelenou a modrou barvu (RGB - R-red, G-green, B-blue) a tyto barvy jsou též základními složkami světla. Kombinací různých úrovní těchto tří základních barev je lidský mozek schopen vnímat tisíce jemnějších barevných odstínů.
Vlnové délky světla
- Červená: mezi 630 a 700 nm
- Oranžová: mezi 590 a 630 nm
- Žlutá: mezi 560 a 590 nm
- Zelená: mezi 480 a 560 nm
- Modrá: mezi 480 a 360 nm
Komentáře
Přehled komentářů
Poids est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre manque de sensibilite bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-ou-lacheter/
k článku
(Dafy, 18. 7. 2007 7:09)
Dík za další informační článek.Další poznání nových info, se vždy hodí. Tak piš,piš!!!
A na nepřátele nehleď !
Nejen barvy
(Luděk, 12. 4. 2007 16:39)
Oko je do duše okno v rozmezí 360 - 700nm.Když je ta vlnová délka ale větší, tak už to není světlo,ale infračervený záření a nevnímá ho jen oko ale celé tělo,jako teplo.Třeba stejně jako teplo domova,nebo přítomnost někoho blízkého.A když je naopak vlnová délka nižší,než 360 nm,pak je to záření ultrafialové až nakonec rentgenové a to spaluje všechno živé.Tak pozor na vlnovou délku.Raděj víc než míň.A když úplně nejvíc,tak jsou to radiovlny a není nad to si poslechnout nějakou pěknou muziku.
To světlo má holt hodně široký spektrum,stejně jako život.
Přeju hodně štěstí a fantazie, do dalšího fyzikálního bádání a držím palečky.L
Blood albatross chart
(ADevejeate, 30. 7. 2018 7:56)