Kdo jsem
Jsem žena, jenž verše píše muži,
jsem žena, jenž na trh nosí svoji kůži.
Jsem majákem pro loď co bloudí,
jsem tón harfy, která se hroutí.
Jsem plná touhy i strachu,
jsem roznětkou střelného prachu.
Jsem vílou a v noze mám trn
a do dlaní sbírám úrodu zrn.
Zrn, jenž zaseté úspěšně plodí,
zrn, jenž budoucnost dalekou zrodí.
Prožité dny teď po jednom sčítám,
násobky po dvou si důvěrně říkám.
A zrnům zpívám z nostalgie
o touze která věčně v nás žije,
bez příkras, bez bázně, bez lesku, slávy,
bez níž je pomalu těžké být zdrávi
a s níž je to těžké úplně stejně.
Je to mé tajemné divoké sémě.
A já si ho v té dani chráním a hýčkám,
já si na úrodu moc ráda vyčkám.
Jsem ženou, jež se v zrnech nevyzná,
jsem ženou, jíž splete i dvouletá divizna.
A přesto mám naději
a přesto mám styl.
Až přiletí vítr, přenese pyl,
do něžných kvítků bílých jak sníh,
to není nevěra, to není hřích,
to je jen příroda a tou jsem já též,
jsem svobodná náhoda, né staletá věž.
Kde jsem já, jsi i Ty,
v mé dlani s mým zrnem ukrytý.