Múza
Den se před malou chvílí rozhodl spát,
noc dala odměnou o múzách zdát.
Ta moje tančila, zpívala záhy,
čistě a lehce, bez větší snahy.
Sedla si ke mě vlídně a mile,
hrála si s knoflíčky u košile,
tenounce náhle do dlaní dýchla,
celičká pomalu růžově zjihla.
Navlékla korálek na tenkou strunu,
přijala svátost mojeho trůnu,
zavřela oči a usmála se,
cítila tóny v mém nejistém hlase,
prstem mi na čelo polibek dala,
pořád se kouzelně tajemně smála.
Líbala mě však jen chvíli,
pak jsme spolu lenošili,
zavřeli jsme na závoru,
utichl zpěv kdesi v chóru,
zastavil se celý čas,
rozprostřel se kolem nás,
zhasla světla, zmizel svět,
smyslů cítím víc než pět.
Rozprostřel jsem duši bytem,
zanaříkal nad úsvitem.
Ještě trocha času zbývá
múza už však smutně zívá.
Už přichází její čas.
Necháš mě tu napospas?
Mlčky kývla a celá zlatě zářila
svůj úkol opět lehce splnila.
Odešla jak její kázeň velí
nechala mě na posteli,
můj byt tiše opustila
a jen báseň po ní ráno zbyla.