Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oblaka

2. 4. 2008

Často se v létě dívám jak tráva hoří žárem,
slzy mi kanou, snad lepší to bylo s jarem…
Jen jedna kapka deště vody živé
zastaví ten žár a vše zas bude snivé
a proto vysílám své touhy do oblak
zastavte ten blížící se mrak
jež rozpoutává ve mě touhy bez hranic
zastavte se prosím, vždyť nezbude už ze mě vůbec nic.


Však mrak si tvary změní rázem,
ze mě se stává dozajista blázen,
chci vzlétnout do těch výšin vzdálených
odkud v zimě padá ladně bílý sníh,
odkud se snáší vločky struktur neznámých,
chci se topit, chci létat, chci vědět co je pravý hřích…


Co je to vlastně za otázku?


Pluju si světem jako balón na provázku
ukotvený k čísi chvějící se dlani
neznám ji... podívám se na ni…
je to dlaň veliká, čistá a mužná (jak se patří)
jak mám být slušná (když vydá nejmíň za tři)

Však co hříchem se zdá jiným, to mé srdce jinak hodnotí
Láska a víra má své cesty, má svá zákoutí
a cesta, to prý cíl je... praví moudrá včela
škoda, že v mžiku zas hned rychle odletěla
a nestihla mi říci, co na srdci mám stále
proč hoří tráva? proč děšť je jejím králem?


Proč oblaka si plynou s větrem v zádech
proč nestačí mi na mé skutky první ani druhý nádech?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

čistota

(Anna K., 14. 4. 2008 12:16)

Jani, dáváš do svých básní své srdce a dáváš ho tam celé. Hraješ si se slůvky, jakoby to byly kostky stavebnice a daří se ti opravdu skvostné skládačky. Asi nejvíc se mi líbí, že se nebojíš přiznat navenek jaká jsi uvnitř, s čím se pereš, za čím stojíš, co bys neobětovala, za co položila život... Jsme tací, jací jsme a nikdo nemá právo nás soudit, jen pochopit. To tvé básně krásně ukazují.

 

Portrét