Prameny
s úctou a Láskou mé kamarádce
.
K pramenům klopýtám jak zraněná laň.
Nevím, zda je to odměna a nebo mých skutků záměrná daň.
Pomalu kráčím na ta známá místa,
na dosah zdá se voda průzračně čistá
a přesto mám před sebou na stovky mil,
únavou uléhám z posledních sil.
Zatím smím za vděk vzít pouze stoku,
netuším kdy bude mi dopřáno čistého moku.
Však naděje dál ve mně žije,
netuším z čeho ta na svou sílu směle vždy pije.
Tolik bych přiťuknout si právě s ní dneska přála,
strhla by mě a po proudu vzala,
unesla do vod, kde soli je dost,
byla bych vítaný smuteční host.
Slané jsou potoky mých slzí.
Koho to ostatně opravdu mrzí?
I kdyby jediný na světě se právě našel,
jistě by sůl po zemi prášel
a vodu čistou pro mě by měl,
její tok v uších by lahodně zněl…
ale já nevím, zda bych si jí od něj vzala.
Jsem hrdá a pořád strašně moc malá.
Chtěla bych k pramenům namířit kroky,
dny i noci jít, měsíce, roky…
A u cíle zvolat „Prameny, tady mě máte,
čisté jste, lahodné, moudré a svaté,
poklesám k pokloně a snad jsem vás hodna.
Jste moje krajina vysněná, rodná,
jste cílem i startem poutníků v poušti,
nehleďte na ty, kdo prst drží a spouší…“
Všichni jsme laně zraněné, smutné,
proto jsou prameny tak strašně nutné.
Bez nich by nebylo na světě řek.
Prameny znají svůj tajemný lék,
mlčí a přesto léčí nesnází,
skrz naše těla i duše vznešeně prochází.
Každý pramen sto andělů hlídá,
tomu, kdo čistý je, svá moudra pak vydá
a tajemství čistoty svěří všem laním, broukům i bludičkám,
když splynou v krůpějích, které stavějí posvátný chrám,
který vidět jen tak, bez Lásky není,
důvěra v prameny však každého změní.