Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


          Vřesina… zajímavé jméno obce, které jsem zatím nikdy neslyšela. O to víc jsem byla napjatá, co mě čeká, když mě můj přítel pozval, ať s ním konečně poprvé jedu na čumendu off roadů. Měl to být můj splněný sen. Dostala jsem za úkol napéct buchty, usmažit řízky, pro jistotu jsem nás vybavila ještě horkým čajem i promazanými houskami, sbalila batožinu, děti, no a v pátek vpodvečer jsme z jihu Čech vyrazili na severní Moravu. Cesta ubíhala příjemně a dokonce jsem se během ní dozvěděla pár zajímavých věcí, jako například co je to diferenciál či uzávěrka. Stále víc se ve mně probouzela zvědavost, jak se ten závod vlastně jede a co je na tom tak zábavného. Děti jak známo po několikahodinové jízdě autem již na zlobení rezignovaly a v potemnělé Ostravě se nám podařilo celkem rychle najít cíl prvního dne. Jediné, co mi nešlo do hlavy byla jakási sms zpráva o tom, že není na cestě mitfára. Věděla jsem, že to podivné slovo není nadávka, ale netušila jsem, co se v tom případě dá dělat. Přítel znepokojený nebyl, takže jsem si to k srdci tolik nebrala, věděla jsem, že si poradí v každé situaci, tak proč ne v této.

          Plni očekávání a sil jsme v ranních hodinách stanuli na břehu deštěm zmáčené krajiny. Vybavila jsem děti nepromokavými botami, pláštěnkami a vyrazila do davu neznámých lidí, ze kterých čišelo nadšení z blížícího se zápolení. Přítel šel takzvaně ojistit situaci a vrátil se se zvláštním výrazem v obličeji. Děti zvědavě prohlížely místo, kde se ocitly a zejména je zajímalo, co jim dovolím si dobrého koupit. Po návratu do auta mi byla položena podivná prosba, abych si zkusila přilbu. Bylo to zábavné zpestření pro začátek dne. Nechtěla jsem ale vysedávat v autě, chtěla jsem si jít vyhlédnout místo, kde budu stát a fandit, takže jsem přivítala, když mi bylo oznámeno, že bude nutno upustit autu gumy a mám chvilku volna. Deštník v tu dobu už byl nepostradatelným pomocníkem a z okýnka bufetu se krásně linula vůně grogu. Co lepšího si v takovém počasí přát.

          Bubnující kapky deště přerušila hlasitá hudba a amplion, který svolával všechny posádky k rozpravě. Opojená prvním douškem zlatavého moku jsem byla postrkována kupředu, což jsem si vykládala jako láskyplné gesto, snažící se o to, aby mi nic neuteklo a abych věděla, kam se mám jít dívat. Závod byl oficielně zahájen. Některé posádky se okamžitě nalodily, jiné dál popíjely čaj a diskutovaly o strategii. Kolem mých uší prosvištěla zpráva „no tak pojď, jedem“. Ohlédla jsem se za tím hlasem, připadal mi poněkud známý. Spatřila jsem však něco, co mi zmrazilo mou čerstvě rozprouděnou krev v žilách. Byly to oči mého přítele, který se na mě s bezelstným úsměvem díval a se samozřejmostí sobě vlastní mi podával onu přilbu. Odpor byl marný.

          Maminka mě vždy učila, že se má začínat od jedničky, takže na otázku, jakou sekcí začneme, jsem tedy bezmyšlenkovitě odpověděla „jedna“. Dívala jsem se na muže, kteří si procházeli trasu a netušila jsem nad čím vlastně přemýšlejí. Bylo mi vysvětleno, že ty tyčky tam nejsou pro parádu a že budu mít za úkol je hlídat. Výrazu „taky budeš muset dávat pozor, abychom nenajeli na mlíko“ jsem nepřikládala význam, protože v dohlednu žádná cisterna nebyla. Konečně byla i strategie naší jízdy vymyšlena a zařadili jsme se do kolony čekajících aut. Za chvíli jsme už nasazovali přilby, zapínali pásy a očekávali pokyn ke startu. Stále ještě jsem netušila, že sekce jedna je můj křest, křest ohněm. Rozjezd byl fajn, prudší stoupání, vyhlížím z auta a říkám si, že tu sedím zbytečně, když si řidič počíná skvěle sám. V tom však bahnitý terén prověřil první zkouškou odolnost našeho vozu a ozvala se tupá rána. Myslím, že ten strom nebyl rád. Nebyla jsem ráda ani já, když jsem za pár vteřin při couvání uviděla pod kůrou zapíchnuté poměrně slušně velké kusy laku naší karosérie. Situaci jsem nekomentovala, protože se blížil vjezd do kopce, ze kterého už pár aut před námi mělo problémy sjet. Samozřejmě způsob, jakým se tam i zpět dostat, byl vymyšlený do nejmenšího detailu. Bláto si však umanulo, že nám naše plány zhatí. Zadek nám tancoval jak kdyby s ním kroutila černošská tanečnice a z úst řidiče se začala ozývat slova, která nepřísluší publikovat před desátou večerní. Zkušeností s jízdou terénem nemaje, jsem tento nový zážitek připisovala tomu, že to prostě k jízdě patří. V tom jsem si všimla, že si nejen všichni diváci, ale i okolo stojící závodníci vytahují své fotoaparáty. Začalo mi svítat, že se asi něco děje, ale v klidu jsem čekala, co se bude dít dál. Neklidný se vedle mě jevil pilot vozu, který mi opatrně řekl, že bych se měla začít něčeho držet. Po třetím zopakování této prosby jsem uposlechla. Naše Toyota se zprudka svezla s kopce dolů, kde však byl velice zajímavě řešený další úsek, jakási propast neznámo jak hluboká, plná hodně řídkého bahna, vhodného tak k nějakému rochnění divočáků. Pravé zadní kolo se rozhodlo, že si v něm odpočine, čímž se nesetkalo u řidiče s pochopením. Ten jej hodlal přinutit k poslušnosti. Myslím, že jsem zaslechla hvizd píšťalky, což v tuto chvíli bylo zcela nepodstatné. Sledovala jsem svým otevřeným okýnkem situaci protáčejícího se kola a vnímala, jak mi na obličej radostně nanáší nový make-up. Auto se pozvolna začalo naklánět na mou stranu a mě konečně přepadl strach, že nechci umřít hubou v blátě. Řidič situaci pochopil. Kolo se konečně zastavilo. Před námi se jako spása objevili další závodníci, kteří vyjádřili svou náklonnost k naší situaci a pomohli nám vytáhnout naviják. První sekce byla úspěšně za námi.

          Musím říct, že pak už jsme naviják vytahovali jen pro ostatní. Do hotelu jsme se vraceli unavení, umazaní, vymrzlí, děti jsem pod nánosy bahna pomalu nemohla od sebe rozeznat, ale byli jsme spokojení, že jsme prožili příjemný den.

          V neděli ráno nám pohled z okna prozradil, že déšť nezklamal a padal celou noc. Zvědavost, jak bude vypadat Vřesinská strž, se ve mně probouzela velice obezřetně. Zcela překvapivá pak byla informace na místě, že jsou otevřené další 4 trasy. Vyjeli jsme se tedy podívat na přestavěnou sekci, ve které jsme v sobotu nasbírali nejmenší počet trestných bodů. Nechápala jsem, jak by mě někdo mohl přinutit do toho sajrajtu vkročit, natožpak jak by mohl někdo mít odvahu svým drahocenným autem vjet mezi ty stromy, kde bahno bude dirigovat kolům ještě víc než včera. Brbláním jsem požadovala zrušení závodu a odjezd domů. Kupodivu se ale ke mně nikdo nepřipojil a po chvíli už se největší odvážlivci pouštěli ze srázu dolů. Čekal mě další závodní den.

          Nevím, zda jsem byla ve správnou chvíli na správném místě. Zato vím, že divák ze mě určitě nebude, pokud budu smět zase příště sedět v autě a dávat pozor na mlíko.

ObrazekObrazekObrazekObrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

No bodejť

(Toyoťák Yarda, 11. 10. 2008 17:46)

TOYOTA vydrží všecko.

beztak ste fšichni blázni

(Jarda Prášek, 5. 10. 2008 12:43)

Byl sem tam ve Vřesině na čumáka. Fakt hustý. Já bych do těch s...ek se svým mazlíkem nelez.

odpověď pro Moniku

(Jana, 29. 9. 2008 15:12)

Získali jsme bronz :-)

No a jak jste dopadli

(Monika, 25. 9. 2008 13:39)

???

hezky napsané!

(less, 24. 9. 2008 13:11)

Ahoj Jano. Super napsané, svižné vtipné. Jako bych tam byl :-)

off road

(Alanta, 23. 9. 2008 22:47)

Bezva :D nasmála jsem se, asík jsi rozená pro terénní jízdy- závody:-)) Auto je bezva sport- raději jsem měla závody do vrchu, ale šla bych i do toho off roadu:)) jen mi chybí to autííí k tomu :D. Přeji ti další úspěchy a radostné chvíle v terénu:) Jste dobrý team ;-)